Listopad 2015

Všechno a nic.

14. listopadu 2015 v 19:50 | Aries |  Deník
Tak bydlím v Praze. Zrovna sedím na starém zaprášeném gauči (na kterém se dělo bůhví co) a snažím se to všechno vstřebat. Nemáme ani internet. V podstatě nemáme skoro nic, kromě sporáku, pračky a koupelny. A také ovšem ten gauč!

Dneska byl stěhovací den s Tess a jejím přítelem (neskutečně mi pomohli s krabicemi do 3.patra bez výtahu). Teď jen čekám, až se má spolubydlící Zuzu vrátí z práce. Mám v plánu ji přivítat s pizzou, vínem a filmem. Prostě naše první společná noc! Ve vší počestnosti samozřejmě. I když v jedné posteli skončíme, ale jen kvůli tomu, že se první noc budeme bát každá spát ve svém pokoji.

Je to na druhou stranu strašně zvláštní. Pokaždé, když jsem si představovala stěhování do Prahy, byla v tom samozřejmě zahrnutá i A..
Jenže na jednou tu pro mě prostě není. Ano, stále na ní myslím. Stále ji mám v hlavě. A i když jsem si myslela, že se z toho dostanu lehce, není tomu tak.
Pořád o ní mluvím, pořád sní počítám do budoucnosti. Což je samozřejmě špatně.
Jenže kdyby se něco v jejím životě zásadně změnilo (škola/práce) tak bych o ni chtěla znovu bojovat. Jen z její strany tam asi už nic není. A ta naivní jsem tu stále já. Jako obvykle.

Před dvěma dny mi napsala ohledně kina, na kterém jsme stále domluvené a já jsem odhodlaná ten slib dodržet, protože to je aspoň nějaká záminka ji vidět. I když asi půjdeme i s její kamarádkou. Je mi to jedno.

Musí ji být jasné, že k ní stále chovám nějaké city. Ale nechci ji to dávat najevo, nechci ji tím ještě víc odrazovat. Vím, jak to vadilo mě, když jsem se s někým snažila být kamarádka a ten druhý na mě stále dorážel a fňukal. Nechci tak skončit.
Stejně ji nějakou takovou SMS napíšu, jak se znám. Před 20min jsem měla dost na mále ji napsat, ale místo toho jsem se rozhodla z toho zase vypsat. To mi pomáhá. Nebo alespoň doufám.

Netuším, co budu dělat, až ji uvidím. Co to ve mě vyvolá. Podle mě, ji vůbec nechybím, protože ona k životu nikdy nikoho nepotřebovala.

Chtěla bych, aby tu se mnou byla. Aby se mnou prožívala můj přesun do Prahy. Aby tu pro mě byla, když někomu chci jen tak napsat sms o něčem, co se mi právě stalo. Chci její dotyky a přítomnost. Její úsměv a její oči. Ten hladový pohled. Zvuk jejího dýchání, když "nečekaně" usnula u filmu, který ona sama vybrala. Chtěla bych její náruč. Slyšet její smích.

Chtěla bych všechno a zároveň vím, že nemůžu mít nic. Zase.

Opět ztracená?

6. listopadu 2015 v 21:31 | Aries |  Deník
A tak po necelých 9měsících můžu zase svému "jménu" na blogu dělat čest.
Dnes jsme se rozešly s A..

Naneštěstí vše proběhlo v klidu. Jen je to prostě zvláštní. Strašně zvláštní.
Momentálně se teď nejvíc těším na stěhování do Prahy.
Budu bydlet se svojí kolegyní z práce. A myslím, že to bude nehorázná bomba.

S A. se chceme dál trošku vídat. Nechceme se vzájemně vyškrtnout z našich životů. Uvidíme.

Hlavně si musím uvědomit, že už je prostě konec.

Přečetla jsem "hromadu" knih. Ani nevím, zda se mi na všechny chtějí psát nějaké recenze. I když bych je ráda pro sebe napsala. Beru to jako takový můj literární deník.

Zjistila jsem, že mám naprosto úžasné přátele. Všichni při mě stojí, podporují mě a jsou tu pro mě snad kdykoliv. Vážně nevím, jak bych to beze všech tak "jednoduše" zvládla. Drželi mě nad vodou už asi měsíc, kdy se mi všechno začalo hroutit jak domeček z karet.

Celkově mi přijde, že je teď zvláštní období plné zvratů a rozvratů.
Snad vás to minulo..